5. Vzpomínky

23. února 2009 v 22:23 | Ritsuiko Heike
Ďóbřý děň


(Keiko je vůl XD)





Keiko se probudil, když venku už bylo světlo. Nejdřív nechápal, proč sedí na zemi u zdi a nemohl si vzpomenout, co ho vedlo k tomu, aby spal takhle nepohodlně, neboť měl pocit, že místo zadku má něco dřevěného. Vstal a pomalu se za zvuků praskání v kloubech narovnal. ´´Krucinál…´´ Vtom mu zrak sklouzl na zem, kde na žíněnkách ležela malá dívka s křídly. V hlavě se mu okamžitě vybavila včerejší tak neobvyklá událost. Klekl si k ní. Ležela tu klidně, tiše oddechovala a v její tváři nebylo po včerejším utrpení ani stopy. Prostě jen spala. Ze spánku občas pohnula špičkami křídel, až se z podlahy zvedaly obláčky prachu. Keiko tu dlouho nebyl. Ložnice jeho rodičů pro něj byla pokaždé tak trochu tabu. Jen někdy sem zašel, aby poklidil. Jinak nechával tuto místnost opuštěnou. Příliš na něj zde doléhaly vzpomínky, i když byly jen kusé a mlhavé. Hlasy, snad patřící muži a ženě, kteří mu dali život… Tiché cinkání zvonkohry, houpající se v otevřeném okně… Nejasná tvář sklánějící se nad ním… Chytil se za hlavu a potřásl s ní, až se mu krátké vlasy zatřepotaly. ´´Nemysli na to, sakra… Nemysli na to, jen se zbytečně přivádíš do depresí… Vážně brzy zešílíš…´´ říkal si. Vstal a začal chodit po místnosti. Přesto se mu na mozek neodbytně draly vzpomínky i na jeho sestru, tak malou, křehkou, ale přesto tak silnou… Na její hlas, který ho až do nedávna vedl životem… A na její tělo, ležící tiše na posteli v pokoji se smuteční bílou výzdobou… Tak tiše ležící… v pokoji…. Viděl obraz pohřbu. Jeho sestra si přála splynout s přírodou. Pohřbili ji do země, aby si příroda mohla vzít zpět, co jí patří. Květiny na jejím hrobě… Bílé lilie… Keiko vzlykl a začal se třást. Kurva… Kurva… Kurva!!! Poslední slovo takřka vykřikl. Klesl na kolena. Vzpomínky na jedinou osobu v jeho životě, osobu, která mu byla nejdražší, kterou chtěl chránit… Chránit přede všemi nepřáteli, jejž by jí chtěli ublížit… Ale nemohl ji ochránit před nepřítelem, který se objevil v jejím těle, krutý, tichý nepřítel, postupně ukrajující ze svíce sestřina života, jejíž plamének už jen slabě plápolal… Rakovina zachvátila její tělo a pomalu je stravovala, ale duše zůstala nedotčená. Až do konce svého života se Reiko Kagami starala o svého mladšího bratra. A i na smrtelné posteli patřila její poslední slova jemu, tehdy třináctiletému, na svůj věk velmi vysokému a silnému chlapci. ´´Pamatuj si, bratříčku, že musíš být opatrný. Věř jen tomu, kdo si důvěru zaslouží. A buď laskavý, jak jen můžeš, jen takhle změníš lidi… Sbohem bratříčku, a rozhoduj se srdcem…´´ A pak ticho, jen klid a mír její tváři… Keiko vzlykl. Slzy mu tekly po tváři jako dva slané vodopády a dopadaly na podlahu, vytvářejíc malé jezírko plné srdcervoucího zármutku. A z toho jezírka se oddělila malá stružka a jako stříbrná stuha se vinula k pramenům na zemi ležících rudých vlasů, aby se do nich vpila. Keiko vzhlédl. Díval se na tvář své malé známé- neznámé. Ležela tiše, klidně, stejně jako jeho sestra, když zemřela. Úlekem mu srdce silně zabušilo. Co když je tahle maličká také mrtvá? Vůbec se nehýbe, není slyšet ani její dech, ani křídly už nepohne… Sklonil se k jejím ústům a zaposlouchal se. Uslyšel tiché, pravidelné dýchání, a nesmírně se mu ulevilo. Opravdu jen spí, je živá, není sám, jak se krátkou chvíli tak strašlivě obával. Sklonil hlavu a přemýšlel. Dlouho žil osaměle, ano, má sice kamarády ve škole, ale jinak je skutečně pořád sám, jen se vzpomínkami… Jak to Satame říkal? ´´…ve tvém věku není právě nejlepší žít sám…´´ Ano, s tím souhlasí, ale nemůže přece bydlet u nich! Adopce nepřichází v úvahu, nepotřebuje náhradní rodinu, a navíc by nemohl cizímu člověku říkat mami nebo tati. Často si říkal, k čemu vlastně osoba jménem Keiko Kagami je. Proč existuje. Je sám, nemá nikoho, kdo by jej potřeboval, nikoho, o koho by se mohl starat. Když přijde ze školy, kroužku nebo práce, nikdo na něj tady nečeká, aby mu řekl: ´´Vítej doma. ´´ Jediné tváře, které tu vidí, jsou tváře z fotografií. Otec s matkou, on a sestra… Všechno starší obrázky. Není přece důvod, aby fotil sám sebe. Je prostě sám. Úplně sám… Vlastně…ne. Podíval se na svůj objev ležící před ním. Není sám. Má tu někoho, kdo ho potřebuje. Někoho, kdo je teď bezmocný a je odkázaný na něj. Je jedno, na jak dlouho. Keiko má o koho se starat. Jeho život má nový smysl. Až přijde domů, bude vědět, že tu na něj někdo čeká. Konečně si bude mít s kým povídat, s kým jíst, s kým chodit na nákupy. Šťastně se usmál. ´´Nikomu tě nedám, maličká, a nikdy tě nepustím. Zůstaneš u mě už navždycky. ´´
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama